Patricie,Michael a s nimi i Lily jeli v noci z jedné pařby domů . Michael zpomalil auto u hřbitova a postrašil Lily děsivým příběhem o zde pohřbeném vrahovi . Jelikož byla Lily realistka,vsadila se s Michaelem o peníze , že bude sedět dvě hodiny sama na hrobě toho vraha a aby poznali že tam byla,musí zapíchnout do hrobu kudlu . Hned jak Lily odešla z auta,začali se Patricie s Michaelem líbat a nevnímali Lilyiny telefony . Seděla tam už skoro dvě hodiny a náhle uslyšela hlas! Říkal jí,že se nedožije rána a podobné řeči . Lily si myslela že je to Michael,ale ten jí zvedl telefon v autě . Už byla vyděšená,proto se chtěla vrátit do auta . Chtěla vstát,ale něco ji drželo . Nechtělo ji to pustit . Lily byla tak zděšená,že na místě zemřela . Ráno policie zjistila,že si kudlu zapíchla do kabátu a nemohla odejít....Myslíte že to hlas věděl?Stalo se to?
Byl deštivý večer, když ke mně přiběhli kamarádky Petra a Verča. Chtěly sme se dívat na video,ale nestálo za nic. Umíraly jsme nudou, když Petra dostala nápad: "Co kdybychom zkusily vyvolávat duchy! Už jsem to dělala jednou na táboře. Vyvolali jsme ducha Boženy Němcový, to byla fakt síla!" "Duchářský historky mi vždycky připadaly směšný," řekla jsem. Proto jsem do toho šla s lehkým srdcem. Petra poprosila o malý talířek. Na ten nakreslila červeným fixem šipku. Potom na velký list papíru nakrelila kruh postavila talířek. Posadily jsme se, vzali sme se za ruce a vytvořily kruh. Slzela sem smíchy, když Petra s kamennou tváří předříkávala: "ZVU ZE ZÁHROBÍ DUŠE TĚCH, KTEŘÍ SPÍ VĚČNÝM SPÁNKEM! PŘISTUPTE A PROZRAĎTE NÁM SVÉ JMÉNO!" "To jsem teda nevěděla, že seš takováhle čarodějnice," komentovala jsem Petřiny řeči. Jenže v tý chvíli se talířek začal otáčet!
Seděla jsem na zemi a dívala se na talíř jako zhypnotizovaná. Šipka se postupně zastavila na dvou písmenech: M a K...Na zádech mi naskočila husí kůže. Nemohla jsem tomu věřit. "Duch tvrdí, že začáteční písmena jeho jména jsou M. a K." řekla Petra "Znáte někoho takovýho?" "Děáš si srandu,Petro," namítla Verča "takovejch lidí je..." "Jenže já jednoho mrtvýho znám" zašeptala jsem. "Byl to bratr mý mamky, jmenoval se Martin Kacl Utopil se, když mu bylopatnáct...." Holky zpanikařily. Verča se rozbrečela.Petra se přiznala že tu historku o duchu Boženy Němcový jen slyšela. I když venku strašně lilo a já holky přemlouvala, aby mě nenechávali doma samotnou,obě se za chvíli sbalily,že už musí jít. Vyběhli ven, i když neměli deštník. Bylo asi osm večer.
Moji rodiče byli na návštěvě a měli se vrátit pozdě. Chtěla jsem jim zavolat, ale styděla jsem se jim říct, že se bojím sama doma. Svůj pokoj sem zamkla,a schovala se v ložnici rodičů. Pustila jsem televizi a pokoušela se soustředit na film.Najednou jsem zaslechla divný zvuky, který vycházeli z mýho pokoje....Jako by tam někdo chodil! Zdálo se mi, že slyším, jak vrže podlaha. Srdce jsem měla až v krku. Hlavou se mi honila jediná myšlenka: UTEČ PRYČ!!!Ale moje tělo bylo jako ochromený. Nemohla jsem se zvednout z křesla. Jenom jsem se modlila, aby to, co bylo ve vedlejším pokoji, zmizelo.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít! Najednou v pokoji ve kterém jsem byla, se zničeho nic ve větru otevřelo okno...Vyskočila jsem prudce z křesla,abych okno zavřela,a v tu chvíli jsem HO uviděla... Nedokážu to popsat. Zdálo se mi, že ve tmě za oknem vidím šedou postavu. Můžu odpřísáhnout, že se nedotýkala země, vznášela se...Začala sem křičet. Měla jsem pocit, že strachy umřu. Naštěstí se v šeru objevila světla přijíždějícího auta. Rodiče se vraceli! Teprve po dlouhý chvíli jsem jim dokázala říct co se tady stalo. "Ty mi tvrdíš, že se tady objevil duch mého bratra, aby tě vystrašil??" ptala se mamka s vážnou tváří. "No, víš není dobré zahrávat si s něčím, co nedokážeš udržet pod kontrolou. Možná že ti přišel dát ponaučení. To je mu podobný." Vešli jsme s mámou do mýho pokoje . Na podlaze leželo album se starými fotkami. Ze starého, zažloutlého obrázku se na nás usmíval mámin dávno mrtvý bratr Martin.
Rodiče půjdou brzy spát, kolem desáté večer můžeš přijít, Klaudie."
"Tak to je skvělé, přijdu a vezmu s sebou tu knihu. Zatím ahoj, Anežko."
Anežka položila telefon a šla připravit svůj pokoj na večerní vyvolávání satana. S Klaudií už to chtějí vyzkoušet delší dobu. Satanismus je láká, ale už je nebaví zůstávat jen u teorie a u představ. A když se Kladii dostala do rukou satanistická kniha s návodem, jak vyvolat satana, neváhaly dlouho. Kniha nebyla ledajaká, nedá se půjčit v žádné knihovně, slova v ní jsou jiná než, která se nacházejí v článcích na internetu. Celá kniha je vázána do pravé kůže, obsahuje nespočet neočíslovaných stran. Váží několik kilo. Klaudie ji našla při velkém úklidu na půdě.
Anežčini rodiče usnuli brzy, tak jak Anežka očekávala. Klaudie dorazila pár minut po desáté. Obě vystoupaly po schodech do Anežčina pokoje. Na oknech byly zatažené tmavé rolety, i přestože venku nebylo vidět na krok. Uprostřed pokoje byl malý nízký stůl ze dřeva. Kolem do kola byly zapálené svíčky. Doprostřed stolu položily otevřenou knihu, co donesla Klaudie. Na zdech visely tmavé ozdobné koberce se znaky satanistů. Celý pokoj vypadal nesmírně strašidelně. Klaudie se na chvíli zarazila, ale pak tomu všemu přišla na chuť a rozhodla se pokračovat. Tak jak bylo psáno v knize, posadily se naproti sobě a podaly si ruce. Zrakem upřeným do knihy začaly dvojhlasně číst řádky, tam uvedené.
"In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do mých rukou! Rozevřete dokořán brány Pekel a vyjděte z propasti, abyste mě pozdravili jakožto bratra (sestru) a přítele!"
Pokojem projel lehký vánek, který nahnal děvčatům trochu strach. Jen se na sebe podívaly a pokračovaly dále.
"Dopřejte mi požitku, o nichž hovořím! Vzal jsem jméno tvé za část sebe sama! Žiji jako volné zvíře, těším se z radostí těla! Přeji poctivým a proklínám zkažené!"
Vánek neustával, neměl odkud vát. Okna byla pevně zavřena, Klaudie začala povolovat stisk, ale Anežka ji přidržela a pokračovala ve vyvolávání."Při všech Bozích Pekel, rozkazuji, aby se vše, o čem jsem hovořil, také stalo!
Přijďte a ozvěte se na svá jména! Projevte tak mé touhy!"
Vánek přešel ve studený vítr, až se začali otáčet stránky knihy. Klaudie se vytrhla ze sevření Anežčina. Vtom vítr jako na povel ustal a kniha se prudce zavřela, až obě dvě vykřikly leknutím.
"Tohle je moc Anežko, já jdu domů. Mám strach. Nelíbí se mi to!"
"Také mám strach Klaudie, ale přece právě tohle jsme chtěly ne? Vždyť se to konec konců povedlo, tak jak mělo. Kdybys se nevytrhla, určitě by s námi i promluvil."
"Ale já nechci, aby s námi mluvil. Líbí se mi teorie, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Mám z toho divný pocit. Jdu domů. Ještě, že už je po všem, ahoj Anežko, zítra se uvidíme."
"A co ta kniha?"
"Nechej si jí tu, vezmu si jí až jindy."
Klaudie odešla domů. Neměla to daleko. Stačilo jen obejít místní rybník, projít jednou ulicí a už byla u svého domova. Anežka šla pomalým krokem zpět do svého pokoje. Rozsvítila světlo. Zhasla svíčky. Roztáhla rolety a knihu odložila stranou. Lehla si do postele a při pohledu na hodiny, které ukazovaly jedenáct hodin večer zavřela oči a usnula.
Klaudie šla kolem rybníku kvapným krokem domů. Vtom něco cítila za svými zády a prudce se otočila. Nikdo tam nebyl, ale cítila, jako by ji někdo z dáli pozoroval. Dostala strach, otočila se a začala utíkat domů. Z ničeho nic se zvedl studený vítr a Klaudie vykřikla zděšením.
Anežce se zdál sen. Viděla Klaudii ležet v příkopu u rybníka. Zardoušenou, mrtvou. Ze spánku vykřikla tak na hlas, až vzbudila svého otce. Ten přispěchal do pokoje za Anežkou. Podívala se na hodiny a ty ukazovaly dvě hodiny ráno.
"Klid děvče, to byl jen zlý sen. Spi dál, to bude dobré."
"Prosím tati, mohla bych dnes k vám do ložnice? Nechci tu být sama, prosím."
"Dobře, tak pojď."
Vzal vyděšenou Anežku do náruče a chtěl jí odnést do ložnice, v tom zazvonil Anežčin mobil. Volá Klaudie.
"Dej si pozor Anežko, velký pozor, nebo se ti stane, to co mě!"
To bylo jediné, co se z druhé strany ozvalo, pak se spojení přerušilo.
"Klaudie! Klaudie!" volala zoufale Anežka.
"Uklidni se Anežko, co se stalo?"
"Nevím tatínku, nevím. Mám strach, bojím se." Anežka začala ze zoufalství a strachu plakat.
"Neměj strach. Půjdeme spát a zítra uvidíš, že se vše vysvětlí."
Odnesl Anežku do ložnice, uložil ji mezi sebe a Anežčinu matku, pokojně usnuli. Ráno se probudil a při pohledu na Anežku vykřikl, až tím vzbudil svou ženu. Když spatřila to, co se naskytlo jejímu manželi. Začala křičet a plakat. Anežka byla mrtvá, zardoušená.
Klaudii objevili v příkopě u rybníka. Mrtvou a zardoušenou, její smrt byla odhadována na půl dvanáctou v noci, ale jak pak mohla volat ve dvě ráno Anežce? Kdo ty dvě zabil? Proč by je někdo zabíjel a jak to, že jsou zavražděné stejným způsobem? Jak by se někdo vůbec mohl dostat k Anežce a uškrtit ji, aniž by přitom vzbudil její rodiče?
V Anežčiným pokoji byla nalezena ona satanistická kniha, otevřena na stránce: "Ukončení vyvolávání". Ani jedna z dívek si této stránky nevšimla. Neukončili vyvolávání. Zabil je tedy Satan, kterého probudili z jeho spánku? Na to nikdy nikdo nepřišel. Anežce s Klaudií bylo pouhých čtrnáct let.
Tento příběh se údajně odehrál na podzim v malém německém městečku krátce po skončení druhé světové války. Událost, která se tu stala, ji přisuzována krutému německému poručíkovi. Jmenoval se Hagen a jeho chování se podobalo římskému vládci Nerovi. Když se to stalo, Hagen byt už dávno po smrti.
Chlapec a dívka, Richard a Kateřina, se sešli na domluveném místě pod lampou na rohu hlavní třídy o deváté hodině večerní. V domnění, že společně prožijí krásný večer. Ruku v ruce kráčeli šerou hrubě dlážděnou ulicí. Vlasy jim cuchal chladivý podzimní vánek. Sem tam se ulicí mihly zlověstné stíny žebráků a bezdomovců a přes silnici přeběhla hladová polomrtvá krysa.
Když měli obytnou část města za zády, vydali se prašnou polní cestou do staré opuštěné skoro rozpadlé stodoly. Nejedou je cestou k barabizně k smrti vyděsily zapadlé žlutozelené svítící oči vyzáblé zaběhnuté černé kočky.
Když dorazili ke stodole, u vrat se houpala zrezavělá ještě hořící petrolejové lampa.
"Já se bojím, pojďme pryč!" řekla Kateřina svému společníkovi.Richard na její žádost nedbal, vzal lampu a začal otvírat vrata. Ticho podzimní noci rozřízl hlas úpějících léta nemazaných pantů. Oba strachy uskočili. Chvíli nehnutě stáli, než se odvážili vejít dovnitř. Ve stodole usedli na seno a zamilovaně si povídali. Po chvíli dívka řekla, že si potřebuje odskočit, ať na ni počká. Vyšla za stodoly. Byla pryč pár vteřin, když se ozval pronikavý nervy drásající dívčí jekot. V tom okamžiku Richardovi stuhla krev v žilách. Když se vzpamatoval z šoku, vyběhl ze stodoly jako opařený a hledal svou dívku. Třesoucím se hlasem volal její jméno, ale nikdo se neozýval. Zmateně pobíhal kolem stodoly a hledal svou milou. Za rohem narazil na krvavou stopu a ta ho zavedla k hromádce ještě horkého popela. Na ní ležely ohořelé zbytky kostry a na nich lebka, na které byl vyryt hákový kříž. Byla to lebka mladé dívky. Jak to hrůzostrašné zátiší Richard spatřil, složil se jako domeček z karet. Při tom upustil lucernu, která dokonala dílo zkázy.
Ráno zemědělci, jdoucí robotovat na svá pole, uviděli místo stodoly hromadu ohořelých sutin a nedaleko ohněm poznamenané zbytky chlapcova těla. Tělo Kateřiny ani její pozůstatky se nikdy nenašly....
Chodila jsem do tanečního kroužku a jeli jsme na soustředění do Krásné (je to někde poblíž Beskyd, někde tam). Byla jsem v jednom pokoji společně s 4 holkama a naší vedoucí. V tom pokoji byl sklad. Skladovaly se tam deky, peřiny apod. Dřív tam jezdily tábory a vypadalo to tam trošku jinak. Ale to není podstatné. Jednou na ten tábor přijela jedna dívka jménem Beatris (teda abych to upřesnila, jí se tak pouze říká, její pravé jméno se neví). V tom skladu byl duch nějakého chlápka, kterému se tam dříve něco stalo a zemřel tam. Všichni měli zákaz do toho skladu chodit. Beatris se chtěla do toho skladu alespoň jednou podívat, ale její kámošky jí to nedovolily. Beatris to ale nedalo a do toho skladu vešla a navíc v noci. Ráno ji všichni začali hledat. Její kamarádky nakonec pověděly, že chtěla do toho skladu jít, ale už bylo pozdě. Policie prohledala celý sklad, nenašla ani tělo, ani kostru, krev...prostě nic. Přes noc se před tímto pokojem objevil velký černý kříž a spadla nedaleká kaplička. Každou noc, kdy je tam nová skupinka lidí prý Beatris vychází z toho skladu a fouká na lidi, aby šli do toho skladu a tím jí pomohli ven. Spala jsem přímo u toho skladu a opravdu jsme všechny holky v tom pokoji cítily přibližně ve stejnou dobu nějaký závan chladného, jakob mrtvého dechu. (Podotýkám, že okna i dveře byly zavřené.) Druhý den jsme se s holkama rozhodly Beatris vyvolat. Asi se nám to povedlo. Všichni byli s náma. Sice ne všichni vyvolávali, ale byli jsme všichni v jednom pokoji. Ta chata má dvě patra. V druhém jsou pouze ložnice. Sprchy, záchody, jídelna apod. jsou v prvním patře. Vyvolávaly jsme a vyvolávaly a ve chvíli, kdy jsme řekly "Beatris, jestli jsi zde, tak něco udělej" (už nevim přesně jak to bylo) začaly v prvním patře třískat dveře od záchodů. Nikdo tam nebyl a průvan to taky být nemohl, protože byla všude zima a tak bylo vše zavřené. Všechny jsme se tak vyděsily, že jsme porušily kruh. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale několik holek bylo dost vyděšených a tak jsme Beu radši zase odvolaly. V té chvíli všechno přestalo a byl klid.
